Hezké čtení
V létě roku 1990, kdy mi bylo čerstvých pět let, se mí rodiče v nadšené porevoluční náladě s námi vydali na velkou výpravu do Finska. Vzali mě, sestru i babičku. Táta tam měl kamaráda z letní vysokoškolské aktivity, na kterou se nějakým zázrakem ještě během komunismu dostal. A hlavně se zázrakem z ní i vrátil, takže neopustil Mámu s Andreou, jak s jistotou predikovali babičky i prababička. A mohla jsem se pak narodit i já 
Jeli jsme spacím vlakem do Petrohradu a odtud už normálním vlakem do Helsinek. Nemusím asi popisovat jak velkým zážitkem pro mě byl spací vlak. Třešničkou na dortu bylo, že na horním lehátku nebyla zábrana a já jsem v noci při brždění vlaku sletěla dolů. Zachránil mě jen rozbitý stolek, který kdyby držel a mému nárazu nepodlehl, tak si na něm pravděpodobně zlomím vaz. Ano – již tam to začalo – vzlety a pády jsou mým tématem od útlého dětství.
Vzbudila jsem svým řevem celý vagón a už jsem pak ani na minutu neusnula – poprvé jsem tak mohla spatřit svítání! Do té doby jsem vždy měla možnost pozorovat jenom přechod ze světla do tmy. Nikdy předtím jsem neviděla noc pomalu a sladce prostupující do nového dne. Byla to moje první životní HEURÉKA, kterou si pamatuji. Bože, bylo to tak nádherné. Sic vyděšená a v bolesti, ale plná nového uvědomění 
Ve Finsku to bylo v mnoha ohledech naprosto neuvěřitelné. Kromě toho, že tam bylo překrásně, tak tam bylo vše zcela jiné než u nás. V supermarketu měli barevné papriky a rozpůlený meloun překrytý potravinovou fólií. Měli tam asi 40 druhů NANUKŮ a k tomu ještě dalších 40 druhů ZMRZLIN! Naši přátelé měli bíleho rozmazleného Špice, který jedl GRANULE z barevné misky. Měli také spoustu plastových hraček všech barev a zejména – teď se radši posaďte – měli VAFLOVAČ, který dělal vafle ve tvaru SRDCÍ.
Měli saunu, ze které se běželo po molu ochlazovat do jezírka plného leknínů, jež jsem do té doby viděla jenom namalované v knížkách. A v lesích bylo moře hub a borůvek, kterými jsme se mohli krmit. Oni je kvůli Černobylu nesbírali.
Pozorovat Finsko byl pro mě ohromující zážitek. Jako by to bylo včera. Přesto mě tam jedna věc nemilosrdně vyvedla z míry. Rozdrtila veškeré mé představy a iluze o tom jak funguje lidská řeč. Finské děti mi nerozuměli a já jsem nerozuměla jim. Nechápala jsem jak je to možné!
Až do této první konfrontace s cizí kulturou jsem si totiž myslela, že celý svět je Slovensko.
Ah, hořké bylo mé vystřízlivění a zlobila jsem se na rodiče, že mě na to nepřipravili. Pokoušela jsem se vydávat podobné zvuky těm jejich v naději, že to bude fungovat, ale překvapivě NE – nefungovalo to. Nedělám si srandu – nesmírně trpké bylo moje zklamání, že to nebude tak jednoduché. Mimochodem mi to o rok později nefungovalo ani v Maďarsku … a prý jsou to jazyky ze stejné skupiny :)))
Tento velký žal a bol ve mě zasel snad sto násobně větší touhu udělat vše proto, abych ve svém životě minimalizovala neporozumění. A nejen to, vzbudil ve mě nikdy neutuchající vášeň pro řeč a slova.
Když jsem pak začala svůj rodný jazyk rozvíjet i na abstraktní úrovni, brzy jsem pochopila, že existuje mnoho, ale fakt mnoho jevů, které slovy vyjádřit nelze. Popadla mě další frustro-fascinace! Jak je to možné? Co všichni ti slovenští jazykovědci v práci dělají?
Abych je ale neprávem hned neproklela, začala jsem se učit jazyky cizí – ať nejdřív porozumím jak to mají jinde, než budu příkře soudit u nás. Na své cestě k tomuto porozumění jsem se jich naučila celých 7 (češtinu nepočítám) – ne dokonale, ale dost dobře na to, aby to alespoň trochu uspokojilo moji touhu poznávat nová slova. Cizí řeči nemají jenom ekvivalenty našich výrazů, mají slova pro věci nebo jevy, které my nemáme. Sláva! Ale pořád také spoustu slov prostě NEMAJÍ.
V průběhu celé této vzdělávací super-akce mi samozřejmě pomalu, ale jistě docházelo, že ne všechno lze popsat slovy. Že ne jenom lidská řeč je jazyk. Hudba je jazyk, obrazy jsou jazyk, matematika je jazyk… A že jsou zde oblasti, které se demonstrují přes mnohem specifičtější a sofistikovanější formy vyjádření než přes slova.
Mým, možná největším, životním snem vždy bylo a pořád je – toto POLAPIT. Nějak tyto záblesky a pocity zhmotnit, abych je mohla ukázat nebo předat ostatním. Někdy je to však nereálné.
Nešťastnou a nenaplněnou lásku nelze přesně popsat – byť se to velmi dobře povedlo v Abélardovi a Héloïse či v Tristanovi a Isoldě (ve Wagnerově zpracování i s božskou hudbou). Ale to, čím rozervané lidské srdce potřebuje projít než z jeho ran začnou vyrůstat dechberoucí květiny, je nevyjádřitelné. Je nutné to zažít. A nikdo, kdo to zažil, by to nepřál ani svému nepříteli. A přesto je to tak cenné a důležité. Přesto nás to tak neskutečně obohatí.
Narození dítěte nelze popsat. A rodičovskou lásku také ne. Přitom je tak silná, hluboká a opravdová jak nic jiného na světě.
A pak zde máme tisíce menších věcí – chvilek, procitnutí, spojení, setkání, drobných vírů, které nás v průběhu dne něčím pohladí nebo naopak rozstřelí. Chytnout je umí například výteční režiséři, i proto milujeme film.
A pořád to nestačí …
Minulý týden jsem se v noci probudila z nějakého silného snu, po kterém jsem už nemohla usnout. Noční sny jsou také jazyk – jazyk naší duše. Lidská duše je polyglotka a jazyků umí mnohem víc, ale o tom jindy.
Vstala jsem a šla jsem psát. Na mobilu mě překvapila zpráva od nějakého člověka s velmi zajímavou formulací; Prý to, co někdy potřebujeme, nelze vyjádřit slovy. Pokračovalo to ještě dál, mj. chválou mých textů, kterou zde nebudu citovat, abyste si nemysleli, že jsem pyšná (i když někdy samozřejmě jsem). Byla to milá nevtíravá zpráva a potěšila mě. Ale nejdůležitější bylo to spojení – “nelze vyjádřit slovy”.
To mě omráčilo – takže on taky neví! Když neví on, tak možná neví spousta jiných lidí. Nejsem v tom celý život SAMA.
Lehla jsem si zpátky do postele a v tu chvíli mě zalily nesčetné slzy štěstí a dojetí. Drátky se spojily a poprvé mi došlo, že již dva roky se učím nový jazyk. Jazyk, kterým skrz dotek a zážitky s lidmi v divoké přírodě, zpívám vše, co neumím jinak vyjádřit. Vše, co jsem za celý život v této mimoslovní sféře poznala a ucítila. A oni zpívají všechna svoje bezeslovná uvědomění a poznání mně. Nad námi se pak rozprostírá laskavá obloha, která nám tuto rezonanci duší a těl dovoluje prožívat. A která nás učí tomuto všemu i beze slov porozumět.
Plakala jsem pak ještě dlouho, tiše, ve tmě a vděku. A pokaždé, když jsem se to pak pokusila popsat, jsem začala plakat znovu. Tak, až jsem neviděla na písmenka. Opravdu. Vždy však šlo o jemný teplý pláč – jako by to byly kapičky jara a pohlazení. Pláč nejtišší a nejněžnější jaký vůbec znám.
Až teď, po týdnech dalšího putování a dotýkání, které jsem už mohla procházet s vědomím toho, že i toto je můj “nový” jazyk, jsem schopna o tom všem psát jazykem “starým”.
Děkuji svým snům – životním i nočním.
A děkuji vám všem, co jste mi pomohli a stále pomáháte porozumět mimoslovnému světu.
Mnoho to pro mě znamená.
—
Pár nových dialektů, kterými si teď moje tělo a duše mohou promluvit s těmi vašimi, jsem vám rozepsala i na svém webu.
Těším se na ty chvíle,
kdy se v nich potkáme
nebo spolu vytvoříme
nějaké ještě novější.
—
FOTO: Ze saharského archivu.
Slzy za jedním z mých největších nesplněných snů. Tolik krásného se mi již díky tomuto žalu v životě událo …
Smekám před SoulAdventure, díky kterým toto pravdivé a silné svědectví vzniklo. A kteří mě již šest let na cestě za mými sny neúnavně provází.