Zamyšlená se řítím po dálnici a vedu u toho dramatický monolog, když najednou procitnu s očima na šedomodrém autě. Nemusí ani začít blikat, aby se ve mě bryskně rozlila síla onoho “magického pouta”, co mezi sebou odjakživa máme.
Když se červená vytečkovaná písmena rozsvítí, odevzdaně se vydám za nima. Je to ten samej sjezd, kde mně zhruba před rokem dali pokutu za neplatné STK. Dnes je to ale za prošlou dálniční známku. Přičemž ty za rychlost choděj fakt už jen OBČAS a parkování platím přímo otrocky. Že už neřídím pod vlivem, ale x let jsem NEJEN opilá řídila denně, asi netřeba vysvětlovat.
“Lepšíš se, Elenko!” Povzbuzuju se, než to vypíšou.
Oni ale o mém kolosálním dopravním pokroku neví, tak se tváří dost káravě a vážně. Poslušně jim slíbím, že na nejbližší benzínce si to koupím, i když vím, že nemusím, protože ti minule mě nachytřili, že nejde dostat dvě pokuty za stejnej přestupek v jednom dni.
Venku to vypadá jak na krajinkách od Corota, tak se chvíli kochám šnečí jízdou po okrskách, ale pak přecejen zastavím na nějaké Šelce, i když mám radši Molky. Vyhrabu se z auta, abych se protáhla a otráveně u toho hledím na svůj odraz v předním okně.
Nenamalovaná už dva dny, vlasy neví, kde je sever a ty tepláčky … mmm … ty maj tak přes třicet let, ale jsou mojí nejmilejší reminiscencí na Kanadu a já bych v nich dokázala snad i umřít. Navíc Sahara se kvapem blíží a nemohu přece svět, ani sebe šokovat prudkou proměnou z šik laně na indiferentní kus hmoty obalené pískem. Musím nám to dávkovat postupně.
Z narcistních úvah o lpění na kráse a věcech mě vytrhne nablýskané černé SUV, které drze zaparkuje natěsno vedle mě. Je moc hezké, ale Land Rover to není, tududum tum tum. Jeho majitel se na mě usmívá jako kdybychom se alespoň pět let znali. A než stihnu na mobilu vyťukat onu inkriminovanou známku, vrátí se s plechovkovýma kapučínama, rošerama a velkou kolou, které mi nabízí jako kdybychom k sobě alespoň rok patřili. Svraštím tlamičku, že sladký nepiju, ani nežeru, a pošlu ho zpátky pro blanšírované mandle a Magnesii bez bublin, když už mi chce tolik udělat radost.
Jak odchází, důkladně pozoruju jeho chůzi, za kterou teď dávám nějak víc bodů, než kdysi. IQ, humor a hlas ale zůstávaj za nejvíc, to jsou konstanty. U kasy se zatím udělala fronta, tak mám dost času dumat nad tím, že s chlapama a s policajtama je to u mě vlastně konstantní taky. Ať dělám, co dělám, FURT PO MĚ JEDOU. Rychlost, nerychlost. Tepláky, netepláky.
Před Trutnovem pak znenadání dostanu geniální nápad, že bych mohla zkusit zavolat Hance Havlové, zda náhodou není doma. Ta po mě sice nejede, ale leta ve mě nádherně věří. Víc než já sama. Dlouhatánsky jsme se neviděli a když to bylo naposled, byla jsem tak na káry, že si to skoro napamatuju. Stydím se strašně, jak stoupám po schodech do jejího prosvětleného podkrovního království.
Když se u ní posadím a zadívám se do jejích nekonečných očí, dojde mi to. Dojde mi, že jsem se musela ze své závislosti nejen uzdravit a začít normálně žít. Ale taky dělat vše to, co dělám a MILUJU a MUSÍM, protože to dává tak hluboký smysl. Protože lidi jako ona mi celou tu dobu, co jsem ryla držkou v zemi a nevěřila, že to martyrium dám, VĚŘILI ZA MĚ.
Dojde mi, že můžu teď odletět do pouště s další skupinou, protože desítky lidí tomu uvěřily mnohem dřív, než si já vůbec všimla, že se to děje. Dojde mi, že VY KOLEM MĚ často vidíte i takové moje klenoty, před kterýma já radši zavírám oči. A vlastně nevím proč to dělám.
Dlouho, velmi dlouho jsem si myslela, že Beethovenovský imperativ ES MUSS SEIN pramení primárně zevnitř. Že ho vždycky ucítíme nejdřív my, jeho nostitelé či nositelky, a až poté, když se v něm dostatečně vědomě zabydlíme, ho začne vnímat okolí a odzrcadlí ho tím, jak k nám přistupuje.
Dnes si už tak jistá nejsem. Mé hlavní životní ES MUSS SEIN je, byla a navždy pravděpodobně bude literatura, ale co ty pokuty? Co ty zázraky, který mě dostaly z průserů? Co masírování, co provádění, co Sahara, co firma? Všechny přišly zvnějšku a SAMY. Dostala jsem je darem. Nevymodlila jsem si je, ani nevysnila. Navíc v jejich spojitost s mým životem uvěřilo mé nejbližší okolí a klienti mnohem dřív než já sama.
Jak je to možné?
Jaké je vaše ES MUSS SEIN – to, pro co se ráno budíte a vstáváte? Co dává vašemu životu směr a smysl? A přišlo to za váma zevnitř anebo zvnějšku?
Přemýšlejte.
