Budím se nad ránem poté, co se mi zdá sen o muži, lékaři, který má na sobě brnění z malých, na sebe hustě naskládaných, ocelových pružinek. Jsme v nemocnici a jak se jich dotýkám, na některých místech opadávají. On pak říká sestrám, aby mu to brnění převázaly, protože je to teď potřeba. Jak mu ho postupně sundávají, pružinky se mění na malé milánské salámky.
Tak vidíte to, celý den žeru, a přesto se budím hladová. Asi mám v sobě jiný, hlubší hlad. Ale fyzické jídlo je teď dostupné nejlépe. Mé tělo je tak moudré, i ve snech. Mňam, moc mi ty salámky chutnaly.
Někdy mi připadá, že život je jako rybaření. Nekonečné vyčkávání na břehu a k tomu miliony plynoucích myšlenek, věcí a lidí, uklidňovaných pohledem na vodu. Voda umí navodit pocit, že vše je v pořádku. Nádherný sníh, kterého jsou teď plné lesy i sítě, je také voda, jen v jiném skupenství. Děkuju za něj, přírodě i vám, co ji tak oduševněle fotíte. Dělá mi dobře ta oslepující bílá i ten ostrý dotek chladu na mé kůži.
Pak najednou zabere ryba! Jedna z těch milionů myšlenek, věcí nebo osob kolem mě, se chytne a já ji potřebuji vytáhnout na břeh. Musím ji z poklidné vody dostat ven a dát ji dynamiku ztvárnění, vlastnění, propuštění nebo vztahu … Ne vždy se to povede, ale když ano a já ji mám ve své síti, začíná další práce.
Vyndávat vnitřnosti je vzrušující. Tak například plynové měchýřky vypadají jako balonky, jsou celé takové poetické. Gonády jsou jako stovky miniaturních příslibů nového života. Krev mám obecně ráda, nejen u ryb. Její barvu, její vůni. Celý ten pohyb zevnitř ven, jde někdy tak těžko, přesto je v něm tolik vášně.
Tolik touhy dostat se na povrch. Proniknout z tmy na světlo. A ona touha je tak spalující a mocná. Stojí za zrozením všeho, pohání veškerý pohyb světa. Často se tváří, že je víc svými objekty než sebou samotnou. Až tak, že někdy zaslepuje. A já nevidím, že nemiluji až tolik ten objekt, jako tu touhu. Jako sebe, když toužím. Protože to je ten stav, kdy jsem nejvíc živá.
Protože …
„Bez touhy není nic, milá rybářko.”
Jako bych tu větu slyšela odněkud ze snů, přesto je pro mě skutečná.
Co vy a vaše touhy? A jejich objekty? Přemýšlejte.