Marně se pokouším ohřát na balkoně lázeňského hotelu, ve kterém jsem jednoznačně nejmladším ubytovaným hostem. Dumám nad tím, jak mi zanedlouho nebude třeba jezdit ani do lázní, abych si stříbrnou tsunami mohla užívat v plné polné. Vzpomenu si na svou cestu do Japonska, kde to bilo do očí už před osmi lety a vezme mě lehká závrať.
Chmury z toho jak drasticky stárnem na chvíli rozptýlí zvuk padajících kaštanů. Ťap .…..… ťap …….. ťap. Jednou v létě jsem spala v dubovém lese, kde padaly žaludy. Přišlo mi to jako řídký, ale o to důraznější déšť. Takové klepání vykřičníků na vrátka. Ne nahlas, ale hezky kontinuálně, celou noc. Ťuk … ťuk … ťuk. Abych ani na chvilku nemohla zapomenout, že tam všude jsou. Podobně jako dneska nemohu nemyslet na to, v kolika oblastech světa lidi neřeší ani ťapání kaštanů, ani ťukání žaludů, ale masakr granátů a jiných zvuků, co k nim doléhají ze vzduchu. Úzko, které mnou hýbe, je vydatné.
Vrátím se do prostorného pokoje, kde se rozléhá chlad jako v žaláři. Čtyřmetrové stropy jsou luxus, ale pro chudokrevné kostřičky, co milujou pohled na svá obnažená chodidla, to v zimě přece jen úplně není. Snažím se zasmát svému oblíbenému vtipu, že v současné politické situaci je to příprava na jednosměrnou cestu do Magadanu, která by mě klidně mohla potkat ještě v tomhle životě, ale dnes mi nepřijde zas až tak dobrej. Začínám cítit vztek hraničící se zoufalstvím. Je mi na blití z toho, jak naivně někdy dokážu věřit, že dělám něco pro to, aby byl tento svět lepší, zatímco svět na to sere a doslova perverzně se otáčí pičou ke zdi.
Moje malost mě deprimovala vždycky, ale dnes je to nějaký horší. Jako by geopolitických a environmentálních témat už jen a jen přibývalo. Krev a hry. Zmar a obrovitánská džuzna, kam se vše propadá. Dystopii v laboratoři literárních žánrů oživili jako golema a poslali ji do světa se slovy:
“Jdi a děj se!”
Do svého osobního života s tímto ponurým filtrem radši ani nekoukám. Uviděla bych tam maximálně tak jedno VELKÝ ŠPATNÝ. A možná ne jen jedno!
Poděkuju bronzové sošce rozběsněného koně za vyslechnutí mých výlevů a jdu se chystat na masáž. Moc se mi nechce. Naprosto každý, kdo se přede mnou svlékne a s důvěrou mi na hodinu až několik odevzdá do péče své tělo, mi připadá jako boží zázrak, který mě povznáší.
Když ale mám do role onoho zázraku vstoupit já, není to ani zdaleka tak příjemný. Mé pocity oscilují mezi kluzkým nepohodlím potřísněným nevyváženou bolestí a totálním utrpením provázeným mantrou:
“Ať už to prosím skončí!”.
Scupitám po červeném koberci, který vulgárně kontrastuje s bílým zbytkem interiéru až do podzemí, kde se nachází procedury a SPA. Liliputí sestřička v sukýnce, nevkusně krátké na její věk, tam vesele poskakuje a zmateně rozřazuje dědečky s babičkama na další štace jejich léčebných cest. Skoro se mi zdá, že chce aby to, co má mezi nohama odpoutalo pozornost od toho, co má mezi ušima. Ale uvědomuju si své aktuální rozpoložení, za které ona nemůže a dělám, že k jejímu vzhledu ani počínání, nemám jedinej vnitřní komentář.
Najednou se vše zastaví, protože připlouvá velká blonďatá žena, která se na mě podívá a hromovým hlasem zvolá:
“Pojďte pani inženýrko! Tudy, za mnou!”
Vyděsím se, protože titulem mně dneska říká už jenom můj gynekolog. Zkousnu všechen svůj strach a poslušně následuju houpající se macaté tělo v bílé uniformě, kterému v duchu závidím tloušťku kostí, silovou kapacitu a hlas jazzové hvězdy.
Avatarka křížená s Heidi mě bez jediného očního kontaktu přivede do svého budoáru, poručí mi se svléknout a pak začne komicky šašit s papírama. Nechá mě tam stát samotnou a nahatou až dokud se vše nevyjasní. To mi poskytne ideální prostor na spirálu pocitů o tom, jak mi je chladno a ouzko. A jak mě ještě k tomu tato velebytost určitě nemilosrdně zmasí.
“Tři dny a tři noci mi budou málo na pláč!”
Když se konečně vrátí, okamžitě se na mě vrhne. Žádná základní tělová anamnéza, duševní už vůbec ne. Žádné vzájemné naladění se, osahání si hranic, pomalost, všímavost, něha a stoprocentní pozornost, jako u mě. Mechanická lázeňská rychlovka, nazdar! Nemám nejmenší šanci jí zdělit, že jsem také masérka a ne ledajaká, a dostat ji tím do větší citlivosti nebo respektu k tomu, co, a hlavně jak to se mnou provádět. Udeří tlakem, který vymaže veškeré moje vzpomínky na funkci dýchání, ale místo mdlob, se zázrakem potichu rozkuňkám. Někde daleko v hloubi duše věřím, že to pochopí jako signál.
Dost dlouho bojujeme. Čím víc ona tlačí, tím větší já kladu odpor. Mé tělíčko je sice ve srovnání s tím jejím jako větévka vedle kladiva, které nade mnou rozzlobeně drží ruka mého osudu, ale stejně se jen tak nedám!
A pak to přijde.
Moment, kdy se konečně POTKÁME. Ona ubere a začne mě vnímat. Já se otevřu a pustím ji pak už skoro kamkoliv si zamane. Tělem se mi rozlévají vlny léčivé horké energie. Sem a tam, ve stejném rytmu, jako se houpe ona. Planost toho, co zde na planetě vyvádíme, se začne ztrácet v bílé mlze jejího oblečení. Mé neodolatelné choutky emigrovat do Kanady a utéct tak od všeho, co nedokážu změnit, odšplhají pryč po lanech jejích světlých vlasů. Na konci si nechce vzít dýško, jako by mi říkala:
“Vás bych masírovala i zadarmo.”
Na to se jen tiše usměju a v duchu jí řeknu, že to mám se spoustou svých klientů stejně. Rozněžněle se loučíme a ona najednou prozře do toho, že její ruce se dají používat i k podávání a mávání. Nejen k onomu nádhernému umění, které nás dneska tak kouzelně spojilo.
Děkuju neznámé masérce ve Franzensbadu za to, že se nade mnou smilovala.
Děkuju sobě, že se dokážu otevírat i tam, kde mě to nejvíc bolí.
