Kruh se uzavírá

Vtipný a trefný článek o tom jakým obloukem se po letech zase vypravuji na Ostravsko. Tentokrát s naším nádherným dokumentem, Stopy v písku. Tohle si užijete, slibuji!

Píše se rok 2003, vracím se z Francie, kde potkávám svou první opětovanou lásku. Jinak v tom jedu samozřejmě už od školky, ale až když mi je osmnáct, tak se to konečně potkává. Že chce i ta druhá strana, ne jenom já.

Jsem z toho nohama úplně mimo zemi a nemůžu trefit ani na autobusové nádraží, natož pak ještě někam dál v životě. Nemluvě o tom, že ve své tehdejší vílí křehkosti nemám pražádnou sílu vláčet kufr plnej koňaků a husích paštik, tehdy ještě bez koleček!

V hlavě se mi melou úvahy o tom, že mě doma nikdo neumí ocenit, a jestli za chlapama budu muset celej život jezdit tak daleko, tak to bude strašnej vopruz. Ale taky dobrodružství. Navíc Francie mi docela vyhovuje, tam se hodím jak vizáží, tak požitkářstvím, ale hlavně, svou sebestředností. Fajn.

Ale co, když mě ani tenhle nakonec nebude chtít? Možná už na mě zapomněl a vůbec za mnou nepřijede do Prahy, jak mi ráčil slíbit. Žabožrout jeden. On pak nejen přijede, ale ještě ho po mě zrecykluje i má nejlepší kamarádka, aby pak doživotně nabažen východoevropankami mohl prchnout do USA s jednou Američankou. Já pro změnu ulovím jeho šéfa z Moskvy, co málem rozčtvrtí jeho ego a mě zajistí šťastné, byť trochu krátké, manželství. Ale to už je jiný příběh.

Čas rychle běží a já vidím, že moje šance stihnout onen autobus se prudce zmenšujou, pokud se okamžitě nestane zázrak. A on se stane. Najednou potkávám statného hocha z Čech, který též jede do Prahy, chvatně veme můj kufr a než se stihnu vzpamatovat, uloží ho do útrob správného vozu a mě na sedadlo vedle sebe. Oddechnu si. Záhy na to se ukáže, že není z Čech, je z KARVINÉ. Mluví divně, ale nekomentuju to, držím hubu a jsem vděčná.

Pak mu přece jen začnu vyprávět svůj srdceryvný příběh s Francouzem. Netváří se sice dvakrát nadšeně, ale když řidič vyhulí klimatizaci na šestnáct stupňů, ochotně mi dá obě dvě svoje mikiny a celou cestu do Prahy mrzne za mě. A k tomu mě dál všemožně servisuje. Od trpělivého naslouchání, přes bagety, sušenky a kávičky až po chlácholení mých obav z nastupující lásky. Hotovej Anděl.

Poté už se nikdy neuvidíme, ale semínko mého zájmu o oblast, kde se tento úkaz zrodil, je zaseto!

STŘIH

O šest let později jdu na důležitej pracovní pohovor. Čeká mě první opravdický džob na plný úvazek. Žádná stáž, žádné úlevy nebo ohledy na to, že ještě studuju, už jako fakt kariéra na vostro! Taky tak na ten pohovor přijdu, ale tehdy je to ještě nevědomé. A aby toho nebylo málo, přijdu taky o čtvrt hodiny pozdě, bože můj. Tvářím se však, že to se přece stává a lehce marně se svoje faux-pas snažím zachránit humorem.

Krásná ostravačka s charismatickým ostravákem, kteří se oproti mě rozvalujou na gauči s výhledem na půl Prahy, dělaj, že moje vtípky na ně nezabíraj. Ale stejně mě vemou. Asi taky Andělé, říkám si. Pak se to potvrdí, protože má první pracovní jízda je vzrušující křest ohněm na kulisách teskného slezského industriálu, na který se miluju koukat a dovedla bych tam možná i žít. Kdybych už k žití neměla tolik jiných, hezčíh, míst :)))

STŘIH

Píše se rok 2017 a já na svém prvním Soul Questu potkávám Bohdanu, která je původem z Frýdlantu nad Ostravicí. Chvílema mluví zvláštním nářečím, které zní fest polsky, co mi imponuje, protože já miluju Poláky! A jejich jazyk patří mezi mé nejoblíbenější z těch, kterými vládnu. Máme v Bielsku-Biała blízké, leta tam jezdím a mí nomádští rodiče tam sedm let žili.

Bohdana mě sice tehdy v poušti dost sere, jak je ve všem prostě SSSKVĚLÁ! Ale když vidím, že na mě nekouká z vrchu i přesto, že já jsem tehdy skoro ve všem naprostá troska, pookřeju a chtě nechtě, v ní začínám vidět Anděla také.

Tento můj dojem se pak doslova zhmotní a já se dnes k jejímu obrazu seriózně modlím, i když jdu třeba jen na cizineckou policii. Mimo tisíce jiných kvalit v jejím inventáři, je to také administrativní virtuoska, která umí tento svůj talent vyjímečně přenést i na ostatní. A já jsem pak v intenzivních myšlenkách na ni schopna zvládnout svou palčivou adminofobii tak, že mě nevyhostěj ze země a ze sta účtenek, co lze dát do nákladů, dnes ztrácím už jenom pouhých třicet procent!

STŘIH

Kruh se uzavírá a my s Bohdanou dostáváme pozvání do třineckého kina Kosmos, abychom přijeli s naším nádherným filmem Stopy v písku. Dorazí se na nás podívat i onen ostravský Anděl z mé první práce s manželkou a vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby se tam frajer z Karviné zjevil taky.

Pokud máte v této vzdálené oblasti přátele a známé, pošlete je naše promítání. Já to tam asi dojetím celé probrečím, jak se mi teď uzavírá i pár jiných, velmi významných, životních kruhů. Ale Bohdana Kabátová, hlavní nositelka ocelové energie v SoulAdventure, v Třinci bude ve svém živlu a podrží to i za mě.

Těšíme se na vás moc 🧡

Chci dostávat emaily od Elen

O všem novém, co dělá nebo chystá