Je středa 11.10. a my se ze Sahary vracíme 10.11. Vytěšuju se nad tím skvostným nulajedničkovým palindromem a jen tak tak stihnu přibrzdit na mostě, zpoza kterého na mě koketně kouká pohádkový hrad zasazený do brala uprostřed zelených lesů. Stromy se ležérně rozprostírají na pitoreskních kopečcích a jakoby dnes na mou počest byly slavnostně nalíčeny červeně žlutou tvářenkou.
Celý ten úkaz je zaplavený zlatavým podzimním světlem a vše dohromady mě to oslepí tak, že málem nenajdu městskou knihovnu, kde mám své první sólo promítání s filmem Stopy v písku. To promítání je pro mě důležité nejen proto, že na něj jedu sama, ale také proto, že poprvé náš film někdo pozval do KNIHOVNY.
A to je … jako kdyby nás pozval do ráje.
Zaparkuju svůj mladoboleslavský koráb elegantně a přesně, jak to umím jen, když mám vzletnou náladu a ladně z kufru vytáhnu zmačkanou tašku plnou saharských pokladů. Písek, zkamenělá lastura a růžový kámen! Rozhlédnu se po chutňoučkém náměstí a hrdě projdu starými těžkými vraty ozdobenými naším plakátem, kde vypadáme jako Avengers.
Omámí mě závan nespočtu knížek, ze kterého je mi od děcka na omdlení slastně. Pach, pro který bych si nechala provrtat obě dvě kolena, kdybych je nepotřebovala právě k ježdění na Saharu. Sympaťák Vladimír Kalný, který naše promítání v Lokti organizuje, mě mile přívítá, udělá mi čaj a pošle mě kamsi do zádu si odpočinout.
“Jsou tam taková hezká křesílka, budou se vám líbit.”
Chci mu vysvětlit, že už dva dny odpočívám ve Františkových lázních hned vedle, ale asi vypadám jako princeznička, o kterou je potřeba se pěkně postarat. Přijmu nevyřčenou lichotku a ztratím se v útrobách nekonečných polic plných vůně, kterou přímo zvěrsky miluju. V útulné zašívárně si radši rovnou lehnu na zem, jak se mi z onoho afrodiziaka furt motá hlava a tiše zírám na všechny ty klenoty kolem. Dumám nad tím, kolik nádherných příběhů mi uniká, jak mám teď pramálo času číst, protože tolik a naplno žiju.
“Protože tolik a konečně píšu!”
Zatímco jsem na této extraordinérní služebce, má intelektuální ikona, se kterou jsem v lázních, důkladně studuje moje texty. Texty, které bych jí ještě před rokem nedala přečíst, ani kdyby mě řezali. Ještě před rokem bych si v její knihovně netroufla ani uklízet a teď s ní můžu vážně probírat, co budu dělat, až její fenomenální sbírku jednou zdědím. Protože mi ji chce odkázat.
Ještě před rokem jsem kvůli promítacímu turné našeho dokumentu málem nespala a teď bych si klidně zdřímla rovnou před začátkem jednoho z pro mě nejdůležitějších promítání. Bez toho, abych se jakkoliv urputně snažila tuto akci vyhlašovat do světa, přijde tolik lidí, že pro ně málem není dost židlí. Dorazí dokonce i jedna, pro mě vzácná, žena, o které jsem si už už myslela, že mě nerada vidí.
“Hmm, asi to se mnou nebude až tak špatné.”
Pomyslím si a tělem se mi rozlije hladivý teplý pocit, jaký mívám vždycky, když jsem těsně před anebo po katarzi, orgazmu, nebo čemkoli, co silně hýbe krví a jinými tělovými tekutinami.
Když provedu úvodní přivítání, uvědomím si, že se mi téměř vůbec netřásl hlas. Ba co víc, cítím se s tímto milým publikem jako s mužem, před kterým se už nemusím předvádět. Jako bych věděla, že mě chce takovou, jaká jsem a já mu už nemusím nic dokazovat. Netřeba tasit esa, ani dělat dramata.
Jenom být. To je celé.
Film mě pak už asi po třicáté, co ho vidím, hluboce dojme. Pokaždé, když se na něj dívám, upoutají mě jiné scény. Dnes mimořádně ujíždím na tom, jak Ondra Čihař na plátně ukazuje pinďoura a Martin Černohorský mu na to říká:
“Takže nemáš strach ani stud, jseš jenom línej, vole!”
Ano, přesně tak, uvědomím si najednou do plnejch. Je to rozhodně spíš má rozmarná pohodlnost, co mě teď chrání před spálením a/nebo šílenstvím. Patologickej strach a stud se z mého života nadobro vytratily.
“Něco na té vnitřní práci asi přece jen bude.” Špitnu si vesele sama pro sebe.
Posléze přichází moje oblíbená pasáž s Bohdanou, která po mnohovrstevní individuálce s Martinem řekne:
“Vidím švédský stůl … a mám chuť si vzít … sardinky ne, aleee koblížek, kolínko … prostě si brát!”
“Ano, můžeš si konečně od života i BRÁT, nejen furt dávat.”
Odpoví jí spokojeně a tváří se u toho, jako kdyby pod pouštním sluncem nebylo nic jasnějšího než tohle.
Jejich věty mě dnes nezvykle pohladí, až se rozechvěju. Já si také mohu od svého života brát. Lásku, radost, úspěch, obdiv, múzy, co mě inspirují. A taky dost komplexních problémů, které ono braní následně přináší. Ale já mám konečně kapacitu je nejen zkoumat, ale i řešit. Alas!
Můj život taky připomíná kvalitní švédský stůl, na kterém je všecko … i to, co ráda nemám. A já už jsem dost moudrá na to, abych to pahltně nesežrala jenom proto, že je to už zaplacený. Ah.
“Je to tak OSVOBOZUJÍCÍ.” Chce se mi zvolat.
To slovo jako bych slyšela krásným hlasem, který patří Tereza Černohorská, páč ho někde ve filmu říká tak podmanivě, že se zavrtává do duše jako škorpion do písku.
Po diskuzi a děkovačce si jdeme s vzácnou ženou a jejími kamarádkami sednout ještě na čaj. Volně mluvíme o různých věcech a já se kupodivu necítím nepatřičně, jak je u mě skoro furt zvykem, když nejsem mezi svýma. Neuvěřitelné.
“Děkuju, Uto.”
Obejmu ji s úctou při odchodu a vytratím se blažená do nočního chladu magického města.
