Ráno jdu na snídani s člověkem, se kterým teď prožívám něco jako objevování horké vody v teplém kohoutku. Ten mi ale hodně dlouho netekl, tak už jsem skoro zapomněla, jaké to je, když se nemusím furt cákat studenou. Už na schodech do Café Louvre, kde jsem taky leta nebyla, se mi chce brečet. Dojetím. Ale ovládnu se, upustím jen kapičku, možná dvě.
Mluvíme o kinematografii, o umění, o něm, o mně. Přiznávám mu, že jsem poprvé zamilovaná způsobem, kdy svou současnou vnitřní intoxikaci automaticky nehážu do stejného pytle s tisíci vnějších chemických intoxikací z mé minulosti. Není mi tím pádem z celého tohoto stavu zle. A jak mi není šoufl z toho stavu, nelezu po stropě ani z něho.
„Zatím.“ – dodávám tiše a myslím to jako kompliment.
Nic na to neříká, ale očividně ho přirovnání výčtu jeho kvalit ke kombinaci LSD s MDMA neuráží, spíš baví. Sláva, konečně někdo, kdo si to nebere osobně a má smysl pro humor.
Pak jdu do práce a tam je vše takové střední. Ani extatické, ani na hovno. Fajn den, nic víc, nic míň. Schůzky, emaily, telefony, lískovce v čokoládě – asi devět, ale v hořké.
Následuje pozdní oběd v restauraci, kterou vlastní jedna z mých bývalých lásek. Zrovna tam je, tak mě baví, než mi to přinesou. Vyjímečně nemluvíme o hudbě a o psaní, ale o jídle. Mu říkám:
„Cos ty tehdy dávno započal, Jana Veselá teď dokončila a já konečně můžu normálně jíst. Ani moc, ani málo, prostě NORMÁLNĚ, kdykoliv mám hlad a hlavně, na co mám chuť.“
Oči se mu rozzáří jak lampiony a nebýt jen brzké odpoledne, jde nečekaný zvrat tohoto donkichotského projektu, co se mnou až doposud měl, rovnou zapít.
Pak přijde sestra. Přesto, že na ni nejsem moc milá, ona na mě trpělivě milá je. Dokonce jde se mnou kupovat podprsenku, protože jsem teď po dlouhé době v situaci, že by se mi MOŽNÁ nějaká hezká mohla i hodit. Hned v začátku dostávám záchvat na téma:
„Žádná mi stejně nesedí!“
Andrea mě stoicky objasní, že si evidentně už přes dvacet let zkouším špatnou velikost. Přinese mi tu mou, kterou dokáže trefit i se zavřeným okem, spokojeně se na mě usměje a odchází.
Já na sebe pak koukám do zrcadla „v té správné velikosti“ a kalhotkách, které zvládla uhodnout už i prodavačka a neudržím slzy, jak jsem v tom krásná. A to i přesto, že jsem ve trojce s ikonickým párem času a gravitace už nejeden pátek. Dokonce, jako kdyby to bylo právě proto … bizár, ale pořád je to jen malá oční sprška, nic velkého.
Večer píše Bohdana, že máme přihlášeného prvního člověka na jarní Saharu. Ještě jsme ani neodletěli na říjnovou a už se začíná plnit ta únorová. Tetelím se. Už pár týdnů jsem nebyla v Krkonoších, stýská se mi po nich. A po všech ze SoulAdventure ještě víc.
„Fajnou firmu máme, i vztahy uvnitř ní.“ Prozpěvuju si a chystám se při tom uklízet.
Prababička by mě dala po kříži, že nejsem schopná vstát ráno, kdy je na vymýcení nepořádku to nejlepší světlo. Ale stejně uklízím dál a usmívám se na ni v duchu, jako sova křížená s liškou. Voda v kýblu na balkoně rychle stydne a já najednou celým svým tělem ucítím podzim.
A v tom si vzpomenu: dnes je to PŘESNĚ PĚT LET, co mě propustili z léčebny. Přichází monzunový déšť slz, a já ho nemohu a nechci zastavit.
I proto mám tak zvláštně zakřivené vnímání a s ním i prožívání. I proto někdy ujíždím na všem, na čem se ujíždět dá, včetně jídla, sportu, práce a jiných „obyčejností“. I proto pro mě normalita dlouho byla, a možná navždy bude, trochu cizí slovo.
A taky to asi nebude jen tím :)))
Život po těžké závislosti někdy připomíná emoční minové pole. O to vzrušujícejší a krásnější je ho však pro mě žít.
Děkuju všem, co ho žijou se mnou.
