Když jsem minulé léto bloudila vyprahlým rumunským Banátem, měla jsem dost přesvědčivé vidiny o tom, že se mi každou chvíli pod těžkým batohem ulomí nohy. Že tam někde na kopcích žízní umřeme a všichni na nás pak zapomenou. V uších mi k tomu však neustále vířila věta jedné místní babky.
Ta babka rychlou archaickou češtinou chrlila jedno moudro za druhým a téměř každé své tvrzení završila nesmlouvavým pohledem a otázkou na nás: “Je to pravda?”
Furt to říkala! Doteď to slyším.
My jsme ochotně kývali, že určitě ano, i když já jsem půlce těch mouder nerozuměla, protože jsem byla už předem v transu z toho, co mě tam na tom putování čeká. Podobně jako teď.
Také jsem již v lehkém transu a nerozumím půlce toho, co se kolem naší saharské cesty odehrává. Proč jsme svědky nejprapodivnějšího přihlašování a vzápětí odhlašování se poutníků? Proč většina z nich tone v rozhodovacích paralýzách a nemá ono jasné volání, které je pro Saharu tak typické? Proč nás ta pou(š)ť tak vytrvale zkouší?
Na nějaké úrovni to zřejmě způsobujeme já s Michal Ďurkove a naše váhání v tom, že HOLT TAKHLE JEDEME POPRVÉ. To vidím a uznávám bez jakéhokoli mučení. Ale na úrovni jiné se musím už fakt zeptat:
JE TO PRAVDA?
Lze nahlížet nádhernou komorní, možná až intimní pouť jako něco “divného“?
Nemluvně o tom, že dokud se všichni nevrátíme, víme kulový o tom, jaká ta pouť nakonec bude.
Když Martin Černohorský vypsal svůj první Soul Quest, jediný poutník, který se na něj přihlásil, jsem byla já. Jelo se tehdy až o půl roku později v dalším termínu, kdy se přihlásilo víc lidí. Tereza Černohorská zase u své první pouti zažila záhadný mystický zkrat s letenkami, který by nepřála ani svým nepřátelům. Jediná Bohdana Kabátová prošla obzvlášť vypečeným saharským testováním průvodců jinak, než my ostatní. Ale také jím prošla.
Není právě toto testování POŽEHNÁNÍM, za které se tolik modlíme? Nejsou zkoušky a překážky tím hlavním důvodem, proč se nakonec rozhodneme v životě opustit naše ověřené teploučké a smradlavoučké zápecí?
Jenom se ptám 
Když jsem před pár dny četla další svou povídku na kurzu tvůrčího psaní, ohlasy byly emotivní. Zabodoval námět, tempo, metafory a postupné šalamounské rozkrývání odpovědí na otázky, které si čtenář klade. Ale byla nemilosrdná kritika a sám lektor mi na závěr řekl: “Je to na osmdesát procent hotový, ale těch dvacet procent, co potřebuješ předělat a dotvořit, je naprosto zásadních.”
Reagovala jsem až překvapivě rozzářeně: “Jo! Ráda!”
Ta kritika mě zázrakem nezranila, ani neodradila. Naopak, vymrštila mě na další vlnu chuti zkoumat svou schopnost psát fikci, která je pro mě další vytouženou životní metou. Ještě teď se tetelím a červenám vděkem, že se mi tento dlouze zamčený duševní šuplíček konečně otevírá.
Koukám do toho opravdu poctivě a podobně jako s naší poutí, nemohu v sobě najít místo, kde bych to celé necítila správně a dobře. Vlny pochybností vidím očima. Ale srdcem se pod nimi dotýkám tmavě modré klidné hlubiny. Příjemné, konejšivé a docela lhostejné k tomu, co se děje na hladině.
Děkuji, že to takhle mohu mít.
Děkuji všem, co nám přejete a fandíte. Děkuji nám samotným a v neposlední řadě mystériu saharské pouště za vše, co nám již teď dává.
