Ano vs. Ne
ANO i NE jsou fluidní entity. Celý život se nám na různá témata různě posouvají. A tak to má být. Permanentní NE všemu je ve své podstatě rigidita a vzdor, spíš než askeze. Askeze je mnohem víc o racionálním využívání energie než o plošném odmítání. NE na mnoho oblastí života slouží právě k tomu, aby ty vybrané ANO-oblasti mohly vzkvétat. Na to, abychom na ně měli nerušenou kapacitu a energii.
#11 Touha jako zdroj
Touha s někým být, něco dělat nebo vlastnit byla kdysi nezbytná pro holé přežití. Dnes, v době blahobytu a nekonečných možností, může být velké toužení naopak překážkou na cestě k duševnímu rozvoji a klidu. Denně na nás útočí tisíce nabídek a možností k toužení. Někdy se stáváme až závislými nejen na objektech touhy, ale i na samotném prahnutí po nich. Začíná být mnohem důležitější umět říct NE než umět říct ANO.
#10 Hudba jako zdroj
Hudbu miluji z celého srdce. Není mi dané ji tvořit, o to vděčněji ji však ve svém životě přijímám jako posluchačka. Možná je i dobře, že jí nerozumím, neztrácí pak pro mě auru naprostého zázraku. Je pro mě dost vzácná. Většině mého osobního času vládne ticho. Nemám TV, Netflix, nepouštím si rádio ani playlisty. Vyjma […]
Ideální obraz
Jako bychom najednou kromě dechberoucí špičky ledovce mohli konečně poznat i tu obrovskou děsivou masu, co je pod ní. A i když to na první pohled tak nevypadá – i TA JE KRÁSNÁ. Nemluvně o tom, že díky tomu všemu, co je pod hladinou, můžeme onu špičku vidět tak, jak ji vidíme. Ta špička z toho VYRŮSTÁ. Je toho neoddělitelnou SOUČÁSTÍ. Spodek bez špičky a špička bez spodku nemohou existovat.
#9 Strach jako zdroj
Dnes se chci zaměřit na ony osobní paralyzující strachy, které máme i když se vlastně zatím “tam venku” skoro nic neděje. Nebo děje, ale je nám někde uvnitř jasné, že to není ten hlavní problém. Protože jsme se cítili podobně, i v mnoha jiných minulých iteracích. Víme, že to není na místě, a přesto obsesivně a paranoidně na něco či někoho myslíme. Často nám tyto strachy znemožňují v klidu žít. Kazí nám spaní, tvorbu, úspěch, přijetí, soužití s někým, koho milujeme nebo cokoliv po čem prahneme a není to zas až tak nereálné přání – nebýt těch prokletých strachů. Znáte to? Tak čtěte dál.
#8 Nespokojenost jako zdroj
Jsou v mém životě dny, kdy prožívám nespokojenost. Pohrdání vším, rouhání se a nevděk, ale i to jsem já. Takových dní není, díkybohu, mnoho. Ale je jich dost na to, abych se o nich konečně odhodlala něco napsat. Budu s tímto textem sice dost nespokojená, ale dnes to asi jinak nepůjde. Tak buďte shovívaví, prosím. Jak se nespokojenost u mě projevuje a jak poznám, že mě má ve své moci?
#7 Blízkost jako zdroj
Uplynuvší víkend mě přinutil přemýšlet nad mezilidskou blízkostí. Nad tím jak nesmírně je pro mě zdrojující. Nad tím, že duše na duši a srdce na srdce dokáží opravdu divy i s bolavým tělem či velkou únavou. A vůbec – blízkost je jeden z nejvyživujícejších a nejhodnotnějších stavů jaké člověk, dle mého skromného pozorování, může zažívat.
Smrt a Život
Původně jsem chtěla tento víkend psát jen o smrti – mám to normálně v kalendáři – velký červený obdélník s názvem SMRT. Ale včera a zejména předevčírem mi zas bylo přáno zažít tak silné spojení se Životem, že ho z této úvahy nakonec nemohu vynechat. Asi to tak má být. Život a Smrt jsou nerozluční sourozenci a často jeden druhého podmiňují.
Život jako sen
Dnes vám chci přiblížit jak se sny pracuji na lesních poutích nebo v průběhu svých konzultací. Technik práce se sny je celá škála, zmíním jich jenom pár – zejména těch, na které nepotřebujete průvodce.
Když pak usoudíte, že ho nakonec přece jen potřebujete, můžete mi samozřejmě zavolat. Ale určitě pište i pokud budete mít jen nějaké otázky.
To jak ráda pracuji se sny, vám osvětlím na příkladu svého dnešního snu.
#6 Střed jako zdroj
Moje prababička Mariška vždycky říkala: “Když je Ti smutno, jdi na pole.” Neměla tím asi na mysli to, že mě tam ze spleenu vyléčí můj údiv nad tím, že mladé kukuřičky vypadají jako panenky s barevnými vlasy a vůbec, že všechno, co roste, kvete a rodí na mě zapůsobí mocnými kouzly… Myslela asi spíš fyzickou práci, u které na všechno zlé zapomenu. Ale nakonec co já vím, jak to myslela? Možná i ona milovala zázrak života, který se na poli a v zahradě dá tak slastně obdivovat.